Bývá nazýváno bránou, ale také křižovatkou Šumavy. Půvabné městečko, bývalé královské, rozprostírajíc se po obou březích krásné zlatonosné řeky Otavy. Sušice, město bohaté historie, překrásných výhledů do okolního kraje, českého i německého. Kraj opředený mýty, jež lákají dodnes.
Město založil, v roce 1273, český král Přemysl Otakar II, zvaný též železný nebo také zlatý král.
Sušice, to je slunečné prostorné náměstí, dnes náměstí Svobody, jemuž dominuje renesanční radnice. Z pohledu památkářů jde o jednu z nejvýznamnějších radnic u nás. No především je opravdu krásná, také díky radniční věži, která dává návštěvníkům pěkný pohled na celé náměstí a do okolí. Je běžně přístupna, a protože chůze do schodů se považuje za jednu z nejzdravějších a také nejúčinnějších pro formování postavy, tak by člověk udělal chybu, pokud by na věž nevystoupal a nepohroužil se na chvíli do klidu, pozorujíc okolní krajinu a ruch sušického náměstí.
Před radnicí je kašna, ta starší, protože v Sušici bývaly kdysi kašny dvě, to už dnes málokdo ví. Dnešní kašna před radnicí procházela několika podobami, v jednu dobu ji chránilo dřevěné obednění a dnes stojí u kašny majestátný vzrostlý strom, jenž je českým symbolem. Je to lípa.
Poblíž kašny v dlažbě leží mezi ostatními kameny, pověstmi opředený kámen, trochu větší a vystouplejší. Podle pověsti se na tomto místě zabil pádem z koně zámecký pán, který, spěchajíce na námluvy, štval tuze svého koně, který klopýtl právě o vystouplý kámen nacházející se poblíž kašny. Od té doby se v noci zjevoval a strašil místní obyvatele až do doby, než odvážný zvoník sebral strašícímu pohřební rubáš. Duch prý ještě odvážlivce pronásledoval, ale nakonec se rozpadl v prach. Zůstal jen kámen, o němž se praví, že není radno jej překročit. Kdo to udělá, toho prý neštěstí potká již brzy.
No ať už někdo věří na legendy nebo ne, provázejí nás od věků. Dříve lidé legendami žili, protože neměli nic jiného. Byli mnohem pokornější a báli se páchat zlo, protože věřili, že kdo páchá zlo nebo špatnosti, toho trest nemine. Legendy měli rády děti, ale i dospělí. Nebylo rádio, televize, počítače, mobilní telefony a kdoví co ještě. Lidé se scházeli, měli pospolitost a pomáhali si. Když se ukázal v jejich středu nějaký lump, dlouho nevydržel.
Dnešní doba je jiná. Vyvíjíme se, přirozeně, chod dějin nikdo nezastaví. Žel bohu pro nás, že se postupně čím dál tím více vytrácí lidská soudržnost, pospolitost, ochota pomoci i ochota naslouchat. Že si kdejaký lump může dělat, co se mu zachce a všechno mu projde, kdy vyčůraný nenasyta se má pořád dobře a hodný dobrák pořád špatně. Zlým mnohdy všechno prochází a hodným se nedaří. Asi proto, že nemají ten „žaludek“. Synonymem slova hodný je dnes blbec. Není divu.
Mám pocit, jakoby ty pověstné „boží mlýny“ někdy mlely hodně, ale hodně pomalu, že se snad občas zastaví a spravedlnost, že je slepá. Už si tak nejsem jista výrokem, který jsem v dětství slýchávala docela často, že ty boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nevím, ráda bych byla optimističtější.
Ale moje město pořád žije a stále dýchá atmosférou dávných zašlých časů i těch nedávných časů, kdy jsem si tam hrála v uličkách s řadou dřevěných domků, na jejichž místech se dnes tyčí panelové domy. No i to je realita. Přišli lidé, kteří si mysleli, že to takhle bude lepší, pošlapali a zneuctili místa předků. Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště, sídliště, dnes supermarkety a co dál…to až naši potomci zase zhodnotí.
Jen jestli bude co, a jestli je to vůbec ještě bude zajímat?
Věřím, chci věřit, že se pár takových v každé době najde.
Mám ráda řeku
Velký strach lze zakrýt odvahou
Tajemství zdraví a úspěchu v každém z nás
Když ti život náhle ztěžkne, nemáš sílu kráčet dál, vzpomeň přec na chvíle pěkné, jež ti život daroval. Najdi v sobě novou sílu, na zázraky nečekej, jenom v sobě najdeš víru, na kolena nepadej. Život plyne jako řeka, rozbouřená vybírá svou daň, tu zas v tichosti si šumí, smývá z našich duší žal. Sejdi k řece, seď tam tiše, užij si tu vzácnou chvíli, nech promluvit svoje srdce, tvoje duše zase sílí.
Kdo vymyslel tak krásný a poetický název a podle čeho, to se přesně už asi nedovíme. Variant je více, ale to snad ani není tak důležité. Toto zalesněné pohoří není výstižnějšího názvu.
Ten, kdo zavítal vícekrát na Šumavu, jistě zažil ten krásný pocit, když se rozšumí lesy, z klidu a bezvětrna se začne les rozechvívat a rozehrávat v krásnou melodii. Příroda vítá a odměňuje svoje věrné návštěvníky i obyvatele.
V zimě je Šumava na dlouho zahalena do hustých sněhových peřin, které chrání, co má být na zimu skryto. Všechno jakoby utichá, ale jen zdánlivě, Šumava žije pořád.
Jen pomalu se probouzí ze zimního spánku. Prvním poselstvím jara je fialový květ něžné dřípatky, který rozkvétá na slunečném místě vedle tající sněhové závěje jako zvoneček odcházející zimy.
Létu zase velí lilie zlatohlavá a hořce, vzácné modřence a také arnika. Stráně dostanou jemný fialový nádech, to vřes už voní do dálky. Pomalu dozrávají jeřabiny, do dálky svítí bobulky a lákají ptactvo.
Na loukách u lesa se v klidu pasou srnky, ale při sebemenším nebezpečí prchají do lesa. Stejně tak zajíci ukrytí v trávě.
Příroda si hraje svojí melodii a pro toho, kdo je přítomen, vydává ty nejhezčí zvuky a vůně, jaké si člověk umí představit. Všechno je sladěné, všechno má svůj smysl a řád.
Stromy se lehce pohybují větrem a jsou bezpečným úkrytem lesní zvěři. Mech vytváří krásné koberce, člověk jakoby místy našlapoval do peřin. Dobrý pozorovatel si všimne hub, voňavé ozdoby lesa.
Všudypřítomné jsou obrovské kameny, které se někdy spojí v malé skály a jindy jsou kameny osamocené, jakoby rozseté po lese. Jak se tam dostaly a jak dlouho les zdobí? To není v tu chvíli důležité, i když je člověk dojat určitou majestátností, tajemností a krásou zároveň.
Místy si potoky razí svoji cestu, voda zurčí a přelévá se přes kameny, je průzračná a chladná, do dálky voní obrovské listy blatouchů. Vše se krásně zelená.
Po krajině jsou rozseté chaloupky, jako bochánky mezi loukami, lesy a pastvinami. Zvířata se tiše pasou a chvílemi nachází klid ve stínu stromů.
Šumava odjakživa žila lesem a přírodou vůbec. Celá pokolení tu byla živa z lesa. Těžilo se dřevo a na pastvinách se pásl skot i ovce. Život tu byl odjakživa drsný, lidé tomu dávno přivykli. Věděli dobře, že jim Šumava poskytne také mnoho ze svého bohatství a navíc, ti lidé tam byli rádi, byli tam doma.
I když se mnohé změnilo od starých časů, Šumava zůstává stejná. Krásná i něžná, divoká i podmanivá. Věrná tomu, kdo si váží přírody a ticha. Nejeden umělec se nechal inspirovat krásnou Šumavou. Karel Klostermann, Adalbert Stifter, Josef Mánes nebo Julius Mařák, ale i jiní mnozí.
Znovu a znovu se rozšumí lesy jako poděkování všem, kteří v dobrém úmyslu vstoupí.
Život je vzácný okamžik, ale pomíjivý.
Je to malý interval ve věčnosti.
Sdílíme-li s láskou, péčí a lehkým srdcem,
vytvoříme si vzájemně hojnost a rozdáváme si radost.
A pak měl tento okamžik cenu.
Ticho - krásná kniha od Susan Cainové, lék, nejhezčí hudba, čas rozjímání, uvědomění si sebe sama, čas pro vnitřní meditaci a uspořádání myšlenek, znovunabytí sil, aby člověk mohl pokračovat dál.
Ticho je pro mě Šumava. Moje rodné místo, není pro mě hezčího na zemi. Kdekoliv jsem byla, srovnávala jsem. Nemohla jsem si pomoci. Jsou hezká místa, ale žádné nemá pro mne duši.
Miluji les a řeku, krásnou přírodní zeleň. Zvuk vody. Ráda sedávám u řeky a poslouchám její hukot. Zurčení vody přehluší okolní svět a člověk se ocitá v tichu, klidu a míru. Může se zcela oddat svým myšlenkám. Stejně tak když vejde do hlubokého lesa. Opatrně našlapuje na mech, občas zapraskají větvičky pod nohama, ptáci vesele švitoří v korunách stromů. Zdáli se ozývá kukačka a ťukání datla.
Šumava je pro mě ztělesněním všeho. Krásy, ticha, radosti i smutku, protože obojí do života patří. Když člověk nepozná smutek, nedokáže se radovat. Když nezažije bouři, netěší se ze slunce.
U nás doma jsem opravdu šťastná. Sebelepší lázně nedají ten pocit klidu a vyrovnanosti. Každé místečko, každý kout dýchá atmosférou minulých časů. Jsou to místa, kde jsem se narodila, batolila, rostla a dospěla. Místo krásných setkání a vzpomínek na báječné lidi. Stovky hodin dřiny, úsilí a potu. Zavřu oči a vidím tatínka s kosou, jak seče trávník, pomalu kousek po kousku, žádný řev sekačky. Tělo má prací zocelené a v sobě klid. Je také šťastný. Místo, které si zamiloval na první pohled. Obětoval mu vše. Jeho třetí dítě, jak říkával s oblibou.
Lidské dítě si rodič hýčká, léta se stará, vychovává a pak se třeba dožije zklamání, kterého by byl nejraději ušetřen, ale není. Život už je takový. Taková chaloupka si tam stojí a tiše čeká, až zarachotí klíč v zámku, otevřou se dveře a lidská noha vstoupí. Přišel život. Otvírají se okna a na chladné stěny začnou dopadat první hřejivé paprsky slunce. Chaloupka ožívá, těší se z každých kroků a známých hlasů. Těší se po delším čase přítomností člověka, nic však nevyčítá, nemračí se, jak to dělávají lidé, ba naopak. Z každé stěny, z každého kamene a trámu sálá vlídnost.
Procházím pokoji a vzpomínám, jak to kdysi bylo. Všechno se mi zdá menší, ale není. To já jsem vyrostla. Chaloupka je ještě útulnější, než kdy dřív. Dívám se na starodávné hrnky na krbu a vzpomínám, kdo z nich pil. Moje zraky spočinou na místě, kde odpočíval tatínek po těžké práci. Na stěně visí obraz Ježíše. Trochu jsem se ho bála a přitom stále přitahoval mé zraky. Kdekoliv se člověk v místnosti pohnul, tam byly jeho oči.
Všechno má své místo, všechno tak krásně voní. Sedím u krbu a až po letech obdivuji tatínkovu práci, bytelná křesla a stůl. Jako by to bylo včera. Tatínkovy ruce jsou vidět všude. Mihají se vzpomínky. Vzpomínky na dětství, které si už snad dnešní děti ani neumí představit nebo ani nechtějí? Bez televize, počítačů a mobilních telefonů.
Je mnoho důvodů, proč jsem tam šťastná, ale je jeden zásadní. Moje maminka nežije už 32 let. Pořád mi chybí. Tam jsem s ní. Tam jí cítím a vidím. Její prádlo je pořád stejně voňavé. Chodím stejnými místy, sedím na stejné židli, dýchám tentýž vzduch a nechávám se hladit paprsky slunce. Vidím maminku v oblíbeném lehátku. Bůhví, co se jí honí hlavou, o čem sní. Chtěla bych jí říct, že mám báječného muže a krásné děti a… chtěla bych jí říct to, co jsem nikdy nemohla. Sedám si na starý trám a těším se na západ slunce. Bohatýrská zlatá koule se jen pomalu snáší, než se úplně schová. Den pomalu končí, ale pro nás teprve začal. Máme si toho s maminkou tolik co říct.
Bude líp
Tichý Mojžíš
Se zumbou přijdou tuk i nemoci na buben
