Město založil, v roce 1273, český král Přemysl Otakar II, zvaný též železný nebo také zlatý král.
Sušice, to je slunečné prostorné náměstí, dnes náměstí Svobody, jemuž dominuje renesanční radnice. Z pohledu památkářů jde o jednu z nejvýznamnějších radnic u nás. No především je opravdu krásná, také díky radniční věži, která dává návštěvníkům pěkný pohled na celé náměstí a do okolí. Je běžně přístupna, a protože chůze do schodů se považuje za jednu z nejzdravějších a také nejúčinnějších pro formování postavy, tak by člověk udělal chybu, pokud by na věž nevystoupal a nepohroužil se na chvíli do klidu, pozorujíc okolní krajinu a ruch sušického náměstí.
Před radnicí je kašna, ta starší, protože v Sušici bývaly kdysi kašny dvě, to už dnes málokdo ví. Dnešní kašna před radnicí procházela několika podobami, v jednu dobu ji chránilo dřevěné obednění a dnes stojí u kašny majestátný vzrostlý strom, jenž je českým symbolem. Je to lípa.
Poblíž kašny v dlažbě leží mezi ostatními kameny, pověstmi opředený kámen, trochu větší a vystouplejší. Podle pověsti se na tomto místě zabil pádem z koně zámecký pán, který, spěchajíce na námluvy, štval tuze svého koně, který klopýtl právě o vystouplý kámen nacházející se poblíž kašny. Od té doby se v noci zjevoval a strašil místní obyvatele až do doby, než odvážný zvoník sebral strašícímu pohřební rubáš. Duch prý ještě odvážlivce pronásledoval, ale nakonec se rozpadl v prach. Zůstal jen kámen, o němž se praví, že není radno jej překročit. Kdo to udělá, toho prý neštěstí potká již brzy.
No ať už někdo věří na legendy nebo ne, provázejí nás od věků. Dříve lidé legendami žili, protože neměli nic jiného. Byli mnohem pokornější a báli se páchat zlo, protože věřili, že kdo páchá zlo nebo špatnosti, toho trest nemine. Legendy měli rády děti, ale i dospělí. Nebylo rádio, televize, počítače, mobilní telefony a kdoví co ještě. Lidé se scházeli, měli pospolitost a pomáhali si. Když se ukázal v jejich středu nějaký lump, dlouho nevydržel.
Dnešní doba je jiná. Vyvíjíme se, přirozeně, chod dějin nikdo nezastaví. Žel bohu pro nás, že se postupně čím dál tím více vytrácí lidská soudržnost, pospolitost, ochota pomoci i ochota naslouchat. Že si kdejaký lump může dělat, co se mu zachce a všechno mu projde, kdy vyčůraný nenasyta se má pořád dobře a hodný dobrák pořád špatně. Zlým mnohdy všechno prochází a hodným se nedaří. Asi proto, že nemají ten „žaludek“. Synonymem slova hodný je dnes blbec. Není divu.
Mám pocit, jakoby ty pověstné „boží mlýny“ někdy mlely hodně, ale hodně pomalu, že se snad občas zastaví a spravedlnost, že je slepá. Už si tak nejsem jista výrokem, který jsem v dětství slýchávala docela často, že ty boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nevím, ráda bych byla optimističtější.
Ale moje město pořád žije a stále dýchá atmosférou dávných zašlých časů i těch nedávných časů, kdy jsem si tam hrála v uličkách s řadou dřevěných domků, na jejichž místech se dnes tyčí panelové domy. No i to je realita. Přišli lidé, kteří si mysleli, že to takhle bude lepší, pošlapali a zneuctili místa předků. Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště, sídliště, dnes supermarkety a co dál…to až naši potomci zase zhodnotí.
Jen jestli bude co, a jestli je to vůbec ještě bude zajímat?
Věřím, chci věřit, že se pár takových v každé době najde.
Mám ráda řeku
Velký strach lze zakrýt odvahou
Tajemství zdraví a úspěchu v každém z nás
