Přímo velení sboru pak byl podřízen ještě jeden spojovací prapor, jeden ženijní prapor, remontní oddíl, polní nemocnice, veterinární lazaret, 3 zásobovací oddíly, obrněný vlak a řada vojenských úřadů a služeben.
Kromě „anšlusu“ Rakouska a okupace Šumavy se sbor zúčastnil polské kampaně v září 1939 (památkou na tažení do Polska byla obdobně propagandistická kniha „Wir zogen gegen Polen“ z roku 1939), francouzského tažení v květnu a červnu 1940. Pod novým velitelem generálem dělostřelectva Fahrmbacherem se pak v červnu 1941 zúčastnil útoku na Sovětský svaz.
Sbor operoval v sestavě 4. polní armády na středním úseku fronty, na hlavním strategickém tahu na Moskvu. To však ze starých jednotek zůstala ve sboru jen 7. divize, ostatní svazky byla nové.
Pod Moskvou VII. sbor utrpěl těžké ztráty, po doplnění byl přesunut na jih (už ve zcela novém složení), kde válčil pod velením generála pěchoty Hella v sestavě různých armád (2. armáda, 4. tanková armáda, 8. armáda) na Donu, při ústupu Ukrajinou k rumunským hranicím, až byl nakonec v srpnu 1944 (v sestavě 6. polní armády) zcela rozbit při kišiněvsko-jaské operaci Rudé armády.
Pod velením generála tankových vojsk von Kessela byl sbor opět postaven v prosinci 1944 a odvelen do Slezska. Tam se zúčastnil posledních bojů proti Rudé armádě.
To byl však jen zbytek kdysi slavného svazku a z těch usměvavých vojáků, kteří tak sebevědomě pochodovali šumavskými vesnicemi a městečky, již nezbyl nikdo.
