Domov

Co je to domov?

Místo, kde se člověk narodil? Kde strávil dětství?

Místo, kde zažil první lásky i zklamání, vítězství i prohry?

Místo, kde žijí jeho nejbližší?

Místo, kam se rád vrací?

Každý to asi cítí po svém, ale zcela jistě to je místo v našem srdci. Jsou to naše vzpomínky na první krůčky, máminy koláče a tátův úsměv, čas bezstarostného dětství a radosti.

Někteří jsou silně vázáni na domov a jiní zase světáci, kteří jsou doma takzvaně všude, všude se cítí dobře a ten „svůj domov“ si nosí pořád sebou.

Pro mne je to jen jedno místo. Krásné, tiché a voňavé, doslova magické. Tam pocítím vnitřní klid a naprostý soulad. Tam jsou moje vzpomínky, radosti i smutky, čas dětství i dospívání, čas zrání duše a tichých vzpomínek na lidi, kteří jsou s oním domovem spjati.

Smutky střídají radost, ale jedno je stálé. Vděčnost. A s tím schopnost přijmout věci tak, jak jsou a nechtít měnit to, co měnit nelze. 

Vím, proč tohle místo tam miluji. Tam se navracím zpět, jako se dítě nejraděj vrací mámě do náruče a i dospělý člověk má mnohdy touhu se do té "náruče" vrátit. Do té pomyslné náruče klidu, míru, něhy a vůně, pravidelného tlukotu srdce, které tak uklidňuje. Je ještě jeden důvod, proč je to pro mne místo z nejkrásnějších. Tam jsem to opravdu já, bez všech těch obalů, které musí člověk nosit, aby ve světě obstál. Protože jakmile člověk ukáže slabost, dobrotu, nemile se mu to většinou, asi po zásluze, vrátí. 

Jak mi říkával táta: "Brečet můžeš jenom doma do polštáře." 

Tahle slova jsem si zapamatovala na celý život, ale ne vždy, hlavně v dobách nezralého mládí, byla schopná zvládat, ale rány člověka naučí, aby se jinak choval.  

Můj domov na Šumavě je moje máma, protože já jinou nepoznala. Byla tak nemocná, že sama potřebovala něčí náruč a zemřela hodně mladá. Píšu o náruči, vůni, tlukotu srdce. Tohle všechno jsem si musela najít sama, někde.. a našla. Dnes mám krásného a hodného syna a všechnu lásku, kterou mu dávám, jakobych já dostávala. Užívám si to plnými doušky, protože jak dlouho ještě...

Šumavské domy

Domy nejsou neživé předměty – pokud v nich žijí lidé. Má-li dům obyvatele, je jako tělo osídlené duší. Dýchá, hřeje, vnímá své okolí. Je-li zraněn, časem ránu zacelí. Dívá se svými okny a dokonce někdy dříve, jindy později se obklopuje jinými domky, jakoby odděloval část svého těla a množil se…

Také umírají.

Šumava je plná mrtvol domů. Zůstaly jen kostry: zbytky kamenných zdí, schůdky na zápraží, kamenné koryto. Hřbitovy domů porůstají stromy. Často potomky těch stromů, které domy doprovázely na jejich pouti životem. Ano, mnohé stromy přežily déle, než domy.

Domy jsou jako lidé. Jsou naplněním lidských snů. Tak nesou trvale lidský cejch. Jsou výtvorem lásky i hluboké logiky, jsou předmětem uctívání, ačkoliv jim to nikdo nedává najevo, jsou předmětem touhy, když se stanou domovem.

Tak živé domy už několikrát zaútočily na lesnatou Šumavu, na mnoha místech zvítězily a rozplemenily se v města a vsi, na jiných však svůj boj s přírodou prohrály a les si vzal bitevní pole zpět.

 Pavel Hubený z knihy Šumava chalupy

Často beru do ruky tuhle knihu a procházím stránku po stránce, kochám se krásnými chalupami a vzpomínám, ale při úvodních slovech mám zvláštní pocit a trochu smutek.

Domy nejsou neživé předměty, pokud v nich žijí lidé...

Vzpomínám na chalupu, kam se vracím jen velmi zřídka a najednou je mi to líto. Chalupa, která léta dýchala a žila pro nás teď stojí opuštěně, protože všichni se nějak rozutekli a nemají čas. 

Ale věřím, že dobré časy se vrátí, nějak to cítím. Je čas být ve světě a ja čas být na Šumavě. A ten čas určitě přijde. Oživit duši a zacelit rány. Nikdy přeci není pozdě.

Moje Šumava

Proč zrovna Šumava a proč moje? Protože je to kraj mého dětství i mládí, kraj zamilovaný, hluboko a nesmazatelně v mém srdci ležící. Nikde nejsem tak šťastná, jako tam, na Šumavě.

Jeden člověk před časem řekl, že domov máme v nebi. Souhlasím, jen jsem si to trochu poopravila. Co bude potom, bude. Ale to nikdo neví a nikdy se nedozví a až to bude vědět, pak dá těžko druhým sms, jaké to „tam“ je.

Tady na tom „světě“ je mým domovem a v mém srdci Šumava.

Někdo si může myslet, že jsem tím automaticky velkým znalcem Šumavy. Šumavu znám jistě více než například Orlické hory, ale netvrdím, že jsem jejím velkým znalcem. V tom to není. Mám svoje oblíbená místa, se kterými mne pojí vzpomínky na krásné dětství v tomhle nádherném, bohem zapomenutém kraji.

Osud tomu chtěl, že už se několik let potloukám všelijak po světě a od Šumavy jsem se odloučila. Osud chtěl i tomu, že už docela dlouho žiju jinde, než na Šumavě. Velká vzdálenost mi příliš nedovoluje, abych tam mohla trávit více času. Člověk je vázán prací a rodinou. O to více na ní myslím, o to více je v mém srdci.

Na Šumavu se „vracím“ ve svých vzpomínkách. Protože je v mém srdci, jsem vlastně pořád s ní, kdekoliv si mohu vzpomenout, vybavit krásné chvíle, zastavit se a snít. Když nemám svůj den, myslím na ty pěkné časy a hned mám lepší náladu.

Když zavřu oči, vidím ten nejhezčí východ slunce, který znám, nemůže ho předčit sebelákavější snímek z cizí země. Šumava, to jsou jiné hory, než ty, v kterých nyní žiji, slunce tam vychází jinak a pokud si to člověk nenechá ujít, zažije něco krásného, co si už zapamatuje. Neznám krásnější podívanou. Vlahé ráno s nádechem noci, která jakoby se nechtěla loučit, šedavý opar, jen velmi pomalu probouzející se příroda a pak najednou se vyhoupne nádherná zlatožlutá koule, ozáří krajinu a téměř oslepí, ale jen na chvíli, než se záře rozlije po obloze.

A krásně tam voní lesy. Mechem, kapradím a čerstvou přírodou. Zdáli je slyšet kukačku. Jako dítě jsem jí hrozně ráda poslouchala. Ale nejraději jsem byla u našeho potoka. Nikde mi tak nevoní lopuch a blatouchy jako tam. Kdysi jsem tam trávila spoustu času, připadal mi tak velký. To je asi tím, že člověk vyrostl. Kdysi jsme tam chytali pstruhy do proutěných košů.

Najednou se všechno zdá malé. Malá chaloupka a místnosti provoněné dřevem, ale hlavně vůní staré chalupy. Stačí si vzpomenout a cítím jí dodnes.

Zimy jsou na Šumavě drsné, zato člověka zocelí. Vůbec nám nevadilo trávit na Šumavě Vánoce bez televize a různé jiné zábavy. Tam jsme se stejně nikdy nenudili a byly to ty nejhezčí Vánoce, které se už nevrátí. Jen v těch vzpomínkách.

Vydalo by to na celou knihu vzpomínek, ale to by nebylo to kouzlo, říct všechno hned. Tak zase příště.