Proč zrovna Šumava a proč moje? Protože je to kraj mého dětství i mládí, kraj zamilovaný, hluboko a nesmazatelně v mém srdci ležící. Nikde nejsem tak šťastná, jako tam, na Šumavě.
Jeden člověk před časem řekl, že domov máme v nebi. Souhlasím, jen jsem si to trochu poopravila. Co bude potom, bude. Ale to nikdo neví a nikdy se nedozví a až to bude vědět, pak dá těžko druhým sms, jaké to „tam“ je.
Tady na tom „světě“ je mým domovem a v mém srdci Šumava.
Někdo si může myslet, že jsem tím automaticky velkým znalcem Šumavy. Šumavu znám jistě více než například Orlické hory, ale netvrdím, že jsem jejím velkým znalcem. V tom to není. Mám svoje oblíbená místa, se kterými mne pojí vzpomínky na krásné dětství v tomhle nádherném, bohem zapomenutém kraji.
Osud tomu chtěl, že už se několik let potloukám všelijak po světě a od Šumavy jsem se odloučila. Osud chtěl i tomu, že už docela dlouho žiju jinde, než na Šumavě. Velká vzdálenost mi příliš nedovoluje, abych tam mohla trávit více času. Člověk je vázán prací a rodinou. O to více na ní myslím, o to více je v mém srdci.
Na Šumavu se „vracím“ ve svých vzpomínkách. Protože je v mém srdci, jsem vlastně pořád s ní, kdekoliv si mohu vzpomenout, vybavit krásné chvíle, zastavit se a snít. Když nemám svůj den, myslím na ty pěkné časy a hned mám lepší náladu.
Když zavřu oči, vidím ten nejhezčí východ slunce, který znám, nemůže ho předčit sebelákavější snímek z cizí země. Šumava, to jsou jiné hory, než ty, v kterých nyní žiji, slunce tam vychází jinak a pokud si to člověk nenechá ujít, zažije něco krásného, co si už zapamatuje. Neznám krásnější podívanou. Vlahé ráno s nádechem noci, která jakoby se nechtěla loučit, šedavý opar, jen velmi pomalu probouzející se příroda a pak najednou se vyhoupne nádherná zlatožlutá koule, ozáří krajinu a téměř oslepí, ale jen na chvíli, než se záře rozlije po obloze.
A krásně tam voní lesy. Mechem, kapradím a čerstvou přírodou. Zdáli je slyšet kukačku. Jako dítě jsem jí hrozně ráda poslouchala. Ale nejraději jsem byla u našeho potoka. Nikde mi tak nevoní lopuch a blatouchy jako tam. Kdysi jsem tam trávila spoustu času, připadal mi tak velký. To je asi tím, že člověk vyrostl. Kdysi jsme tam chytali pstruhy do proutěných košů.
Najednou se všechno zdá malé. Malá chaloupka a místnosti provoněné dřevem, ale hlavně vůní staré chalupy. Stačí si vzpomenout a cítím jí dodnes.
Zimy jsou na Šumavě drsné, zato člověka zocelí. Vůbec nám nevadilo trávit na Šumavě Vánoce bez televize a různé jiné zábavy. Tam jsme se stejně nikdy nenudili a byly to ty nejhezčí Vánoce, které se už nevrátí. Jen v těch vzpomínkách.
Vydalo by to na celou knihu vzpomínek, ale to by nebylo to kouzlo, říct všechno hned. Tak zase příště.
