Domy nejsou neživé předměty – pokud v nich žijí lidé. Má-li
dům obyvatele, je jako tělo osídlené duší. Dýchá, hřeje, vnímá své okolí. Je-li
zraněn, časem ránu zacelí. Dívá se svými okny a dokonce někdy dříve, jindy
později se obklopuje jinými domky, jakoby odděloval část svého těla a množil se…
Také umírají.
Šumava je plná mrtvol domů. Zůstaly jen kostry: zbytky
kamenných zdí, schůdky na zápraží, kamenné koryto. Hřbitovy domů porůstají
stromy. Často potomky těch stromů, které domy doprovázely na jejich pouti
životem. Ano, mnohé stromy přežily déle, než domy.
Domy jsou jako lidé. Jsou naplněním lidských snů. Tak nesou
trvale lidský cejch. Jsou výtvorem lásky i hluboké logiky, jsou předmětem
uctívání, ačkoliv jim to nikdo nedává najevo, jsou předmětem touhy, když se
stanou domovem.
Tak živé domy už několikrát zaútočily na lesnatou Šumavu, na
mnoha místech zvítězily a rozplemenily se v města a vsi, na jiných však
svůj boj s přírodou prohrály a les si vzal bitevní pole zpět.
Pavel Hubený z knihy Šumava chalupy
Často beru do ruky tuhle knihu a procházím stránku po stránce, kochám se krásnými chalupami a vzpomínám, ale při úvodních slovech mám zvláštní pocit a trochu smutek.
Domy nejsou neživé předměty, pokud v nich žijí lidé...
Vzpomínám na chalupu, kam se vracím jen velmi zřídka a najednou je mi to líto. Chalupa, která léta dýchala a žila pro nás teď stojí opuštěně, protože všichni se nějak rozutekli a nemají čas.
Ale věřím, že dobré časy se vrátí, nějak to cítím. Je čas být ve světě a ja čas být na Šumavě. A ten čas určitě přijde. Oživit duši a zacelit rány. Nikdy přeci není pozdě.
