Pan lékárník totiž vyráběl fosforové zápalky. Scheinost s Marií pak v rodné Sušici zahájili vlastní výrobu sirek, na kterou také dostali v roce 1839 ofociální požehnání od městských radní. Tak začala výroba, původně na náměstí ve starém vyhořelém domě.
Sirky prodávali s úspěchem na trhu doma i v okolí, výrobu rozšiřovali a časem přijali zaměstnance. Později začíná spolupracovat s místním obchodníkem a kupuje dům na okraji Sušice. A nic už nestojí v cestě, aby sirky nepronikly do světa.
Sušickým sirkám nestojí nic v cestě. Výrobou neotřásla ani tak krize v roce 1932, jako druhá světová válka, ale po ní se továrny zase otevírají a modernizují, zažívají velký rozmach v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Pak výroba sirek upadala. Sirky začaly nahrazovat zapalovače.
bohužel tak byla, v roce 2008, definitivně výroba ukončena, no a tak na někdejší slávu známých sirek zbyla jen vzpomínka, kterou bohatě dokládá Muzeum Šumavy, jež může návštěvník Sušice navštívit. A udělá dobře, Muzeum je opravdu krásné, mapuje také bohatou historii sklářství na Šumavě.
Muzeum sídlí ve Voprchovském domě přímo na náměstí, dům je to krásný, stejně jako mnoho jiných v Sušici. Je zde opravdu co obdivovat. A pokud si občan Sušice nebo turista potřebuje na chvíli odpočinout, pak se může zastavit u kašny na náměstí, posedět na lavičce a kochat se pohledem na krásnou vzrostlou lípu. Přitom může vzpomenout na spěchajícího, který právě v těch místech spadl z koně a v Sušici nějakou dobu strašil.
Dnes už nestraší, o to se postarají jiní. Všudypřítomní vietnamští obchodníci se svými gumovými botami, nefunkčními hračkami ani ne na jedno použití, s barevným umělým oblečením ala kolotoče a ještě umělejším nádobím, které se samo rozpouští. Je toxičtější, než kdyby člověk rozžvýkal krabičku známých sirek.
No nic, nebudu si stěžovat, doba je taková. Ač jsem vyrůstala v totalitní době, za mnohé jsem vděčná, za mnohé děkuji. Za kvalitnější a levnější potraviny, za funkční a velmi pěkné hračky, poctivou zmrzlinu, pěkně vypracované knížky, které mi tatínek s velkou láskou kupoval s nadějí, že k nim získám stejně pěkný vztah, jako má on celý život. Lásku ke knihám jsem získala nějak přirozeně, nikdo mě ke čtení nutit nemusel. No žádná lákadla v podobě počítačů, televizí a já nevím, čeho všeho ještě, nebyla, ale nijak mi to neuškodilo. Nepřipadám si nijak zaostalá, ba řekla bych spíše naopak.
Když pozoruji dnešní mladé lidi, sice umí bezvadně ovládat mobilní telefon, ale jinak z nich lítají sprostá slova, jako z kulometu, neumějí stát, pořádně chodit, neumějí mluvit, vyjadřovat se, chovat se, co vlastně umí?
Mám ráda řeku
Boží mlýny
