"Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru a malý ten, kdo má jen malý cíl"
pátek 15. listopadu 2013
pondělí 11. listopadu 2013
Místo pro lásku
The Eskimo has fifty-two names for snow because it is important to them; there ought to be as many for love.
Margaret Atwood
Ukřižované Československo
Sudetští Němci jsou rádi pokládáni za oběť manipulace velmocí, za pouhý objekt historického dění, které nemohli nijak ovlivnit. Byli to prý jen prostí rolníci, dřevaři a dělníci, kterým byla mnichovská dohoda vnucena a které prý snad ani nerozuměli.
To je naprostý omyl a stejná manipulace s fakty. Po „anšlusu“ Rakouska začala euforie z připojení k Říši v řadách sudetských Němců prudce narůstat.
V květnu 1938 jich v rámci této budoucnosti volilo v dílčích komunálních volbách SDP více než 80%. Sudetští Němci krizi cíleně připravovali, aktivně se na ní podíleli, dobrovolně se stali záminkou pro nejhroznější válku lidských dějin a vítězství na podzim 1938 (a na jaře 1939) si velmi užívali.
Oni první sáhli ke zbrani, oni první prolili krev, oni první aktivně vyháněli německé obyvatelstvo z pohraničí často za velmi brutálního násilí. Oni první udávali gestapu a SD své krajany – antifašisty z řad německé sociální demokracie, komunistů, křesťanských sociálů či agrárníků.
Ukřižovali Československo. Svým řáděním vyvolali nenávist téměř celého světa. Trest v roce 1945 v podobě vysídlení musel přijít. Přiznejme, že to byl trest tvrdý, možná místy i nepřiměřený, ale platí tu ono pravidlo ze Starého zákona „oko za oko, zub za zub“.
Nebo je to jinak?
To je naprostý omyl a stejná manipulace s fakty. Po „anšlusu“ Rakouska začala euforie z připojení k Říši v řadách sudetských Němců prudce narůstat.
V květnu 1938 jich v rámci této budoucnosti volilo v dílčích komunálních volbách SDP více než 80%. Sudetští Němci krizi cíleně připravovali, aktivně se na ní podíleli, dobrovolně se stali záminkou pro nejhroznější válku lidských dějin a vítězství na podzim 1938 (a na jaře 1939) si velmi užívali.
Oni první sáhli ke zbrani, oni první prolili krev, oni první aktivně vyháněli německé obyvatelstvo z pohraničí často za velmi brutálního násilí. Oni první udávali gestapu a SD své krajany – antifašisty z řad německé sociální demokracie, komunistů, křesťanských sociálů či agrárníků.
Ukřižovali Československo. Svým řáděním vyvolali nenávist téměř celého světa. Trest v roce 1945 v podobě vysídlení musel přijít. Přiznejme, že to byl trest tvrdý, možná místy i nepřiměřený, ale platí tu ono pravidlo ze Starého zákona „oko za oko, zub za zub“.
Nebo je to jinak?
pondělí 3. června 2013
ZKUŠENOST NENÍ TO, CO SE ČLOVĚKU STANE. JE TO TO, CO ČLOVĚK UDĚLÁ S TÍM, CO SE MU STALO, A. HUWLEYJiné citáty
Řekli o penězích
Jak vydělat peníze
sobota 25. května 2013
Otava, krásná řeka
Řeka Otava vzniká soutokem Křemelné a Vydry u Čeňkovy pily. To je ta „pravá“ Šumava. Je tam krásně a v místě soutoku řek se člověk cítí jako v jiném světě. Voda má typické nahnědlé až zlatavé zabarvení. Je to bezesporu jedna z našich nejkrásnějších řek, pro mě s Vydrou ta nejkrásnější.
Divokým řečištěm se valí Otava přes obří hrnce, typicky vymodelované obří balvany. Od Antýglu k Čeňkově pile sleduje romantické údolí pěkná naučná stezka, dlouhá něco přes šest kilometrů.
Na Čeňkově pile se, v téměř původním stavu, dochovala hydroelektrárna z roku 1912 i další zajímavosti – dnes je tam stálá expozice přístupná všem.
Někdo se rád kochá přírodou, někdo se rád projede po vodě. Pak musí dávat pozor, protože řeka je tu mnohdy zrádná a nezřídka ukáže, kdo je tu pánem. Nicméně to stojí za to. Jiní mohou vstoupit do hloubi lesa, nasát vůně a dobýt energii.
Šumava nabízí bezpočet možností sportovního vyžití. V poslední době je velmi oblíbené outdoorové centrum, které je vybudované na břehu Otavy u hotelu Fuferna. Jeho součástí je lanový park pro dospělé i děti, prolézačky, lanovka 9 m nad zemí, tarzaní skok ze 14 metrů přes řeku, 8 m vysoká lezecká stěna, kutálení v průhledné bublině svahem dolů, je možné domluvit si rafting, let balonem, potápění, let kluzákem, tandemový seskok, let letadlem či vrtulníkem a snad nejúžasnějším zážitkem je pětikilometrový sjezd z vrcholu Svatoboru s převýšením 370 metrů na masivních terénních koloběžkách. Je opravdu co zažít.
Někdo vyznává adrenalin a někdo zase více klidu. No říká se, každému jeho nebe. Tak ať si každý vybere sám. Já už mám vybráno dávno a nic se na tom nezmění.
Divokým řečištěm se valí Otava přes obří hrnce, typicky vymodelované obří balvany. Od Antýglu k Čeňkově pile sleduje romantické údolí pěkná naučná stezka, dlouhá něco přes šest kilometrů.
Na Čeňkově pile se, v téměř původním stavu, dochovala hydroelektrárna z roku 1912 i další zajímavosti – dnes je tam stálá expozice přístupná všem.
Někdo se rád kochá přírodou, někdo se rád projede po vodě. Pak musí dávat pozor, protože řeka je tu mnohdy zrádná a nezřídka ukáže, kdo je tu pánem. Nicméně to stojí za to. Jiní mohou vstoupit do hloubi lesa, nasát vůně a dobýt energii.
Šumava nabízí bezpočet možností sportovního vyžití. V poslední době je velmi oblíbené outdoorové centrum, které je vybudované na břehu Otavy u hotelu Fuferna. Jeho součástí je lanový park pro dospělé i děti, prolézačky, lanovka 9 m nad zemí, tarzaní skok ze 14 metrů přes řeku, 8 m vysoká lezecká stěna, kutálení v průhledné bublině svahem dolů, je možné domluvit si rafting, let balonem, potápění, let kluzákem, tandemový seskok, let letadlem či vrtulníkem a snad nejúžasnějším zážitkem je pětikilometrový sjezd z vrcholu Svatoboru s převýšením 370 metrů na masivních terénních koloběžkách. Je opravdu co zažít.
Někdo vyznává adrenalin a někdo zase více klidu. No říká se, každému jeho nebe. Tak ať si každý vybere sám. Já už mám vybráno dávno a nic se na tom nezmění.
úterý 21. května 2013
Writing a novel (or learning) is like driving at night in the fog. You can see only as far as your headlights, but you can make the whole trip that way.
Psaní románu (nebo učení) je jako jízda v noci v mlze. Můžete vidět jen do dálky vašich světlometů. Ale můžete udělat celou cestu tímto způsobem.
E.L. Doctorow
Jiné citáty
Anglické knihy, nejlepší metoda, jak zvládnout světový jazyk
Jak mít na knihy
Psaní románu (nebo učení) je jako jízda v noci v mlze. Můžete vidět jen do dálky vašich světlometů. Ale můžete udělat celou cestu tímto způsobem.
E.L. Doctorow
Jiné citáty
Anglické knihy, nejlepší metoda, jak zvládnout světový jazyk
Jak mít na knihy
pátek 17. května 2013
pátek 3. května 2013
Sirky a Sušice, spojení, které zná každý
Základ slavné sirkařské tradici položil truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost, který se na vandru zastavil u lékárníka Römera. Odvedl si odtud pomocnici paní lékárníkové Marii a kromě krásné Marie a jeho budoucí ženy, dobrý nápad.
Pan lékárník totiž vyráběl fosforové zápalky. Scheinost s Marií pak v rodné Sušici zahájili vlastní výrobu sirek, na kterou také dostali v roce 1839 ofociální požehnání od městských radní. Tak začala výroba, původně na náměstí ve starém vyhořelém domě.
Sirky prodávali s úspěchem na trhu doma i v okolí, výrobu rozšiřovali a časem přijali zaměstnance. Později začíná spolupracovat s místním obchodníkem a kupuje dům na okraji Sušice. A nic už nestojí v cestě, aby sirky nepronikly do světa.
Sušickým sirkám nestojí nic v cestě. Výrobou neotřásla ani tak krize v roce 1932, jako druhá světová válka, ale po ní se továrny zase otevírají a modernizují, zažívají velký rozmach v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Pak výroba sirek upadala. Sirky začaly nahrazovat zapalovače.
bohužel tak byla, v roce 2008, definitivně výroba ukončena, no a tak na někdejší slávu známých sirek zbyla jen vzpomínka, kterou bohatě dokládá Muzeum Šumavy, jež může návštěvník Sušice navštívit. A udělá dobře, Muzeum je opravdu krásné, mapuje také bohatou historii sklářství na Šumavě.
Muzeum sídlí ve Voprchovském domě přímo na náměstí, dům je to krásný, stejně jako mnoho jiných v Sušici. Je zde opravdu co obdivovat. A pokud si občan Sušice nebo turista potřebuje na chvíli odpočinout, pak se může zastavit u kašny na náměstí, posedět na lavičce a kochat se pohledem na krásnou vzrostlou lípu. Přitom může vzpomenout na spěchajícího, který právě v těch místech spadl z koně a v Sušici nějakou dobu strašil.
Dnes už nestraší, o to se postarají jiní. Všudypřítomní vietnamští obchodníci se svými gumovými botami, nefunkčními hračkami ani ne na jedno použití, s barevným umělým oblečením ala kolotoče a ještě umělejším nádobím, které se samo rozpouští. Je toxičtější, než kdyby člověk rozžvýkal krabičku známých sirek.
No nic, nebudu si stěžovat, doba je taková. Ač jsem vyrůstala v totalitní době, za mnohé jsem vděčná, za mnohé děkuji. Za kvalitnější a levnější potraviny, za funkční a velmi pěkné hračky, poctivou zmrzlinu, pěkně vypracované knížky, které mi tatínek s velkou láskou kupoval s nadějí, že k nim získám stejně pěkný vztah, jako má on celý život. Lásku ke knihám jsem získala nějak přirozeně, nikdo mě ke čtení nutit nemusel. No žádná lákadla v podobě počítačů, televizí a já nevím, čeho všeho ještě, nebyla, ale nijak mi to neuškodilo. Nepřipadám si nijak zaostalá, ba řekla bych spíše naopak.
Když pozoruji dnešní mladé lidi, sice umí bezvadně ovládat mobilní telefon, ale jinak z nich lítají sprostá slova, jako z kulometu, neumějí stát, pořádně chodit, neumějí mluvit, vyjadřovat se, chovat se, co vlastně umí?
Mám ráda řeku
Boží mlýny
Pan lékárník totiž vyráběl fosforové zápalky. Scheinost s Marií pak v rodné Sušici zahájili vlastní výrobu sirek, na kterou také dostali v roce 1839 ofociální požehnání od městských radní. Tak začala výroba, původně na náměstí ve starém vyhořelém domě.
Sirky prodávali s úspěchem na trhu doma i v okolí, výrobu rozšiřovali a časem přijali zaměstnance. Později začíná spolupracovat s místním obchodníkem a kupuje dům na okraji Sušice. A nic už nestojí v cestě, aby sirky nepronikly do světa.
Sušickým sirkám nestojí nic v cestě. Výrobou neotřásla ani tak krize v roce 1932, jako druhá světová válka, ale po ní se továrny zase otevírají a modernizují, zažívají velký rozmach v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Pak výroba sirek upadala. Sirky začaly nahrazovat zapalovače.
bohužel tak byla, v roce 2008, definitivně výroba ukončena, no a tak na někdejší slávu známých sirek zbyla jen vzpomínka, kterou bohatě dokládá Muzeum Šumavy, jež může návštěvník Sušice navštívit. A udělá dobře, Muzeum je opravdu krásné, mapuje také bohatou historii sklářství na Šumavě.
Muzeum sídlí ve Voprchovském domě přímo na náměstí, dům je to krásný, stejně jako mnoho jiných v Sušici. Je zde opravdu co obdivovat. A pokud si občan Sušice nebo turista potřebuje na chvíli odpočinout, pak se může zastavit u kašny na náměstí, posedět na lavičce a kochat se pohledem na krásnou vzrostlou lípu. Přitom může vzpomenout na spěchajícího, který právě v těch místech spadl z koně a v Sušici nějakou dobu strašil.
Dnes už nestraší, o to se postarají jiní. Všudypřítomní vietnamští obchodníci se svými gumovými botami, nefunkčními hračkami ani ne na jedno použití, s barevným umělým oblečením ala kolotoče a ještě umělejším nádobím, které se samo rozpouští. Je toxičtější, než kdyby člověk rozžvýkal krabičku známých sirek.
No nic, nebudu si stěžovat, doba je taková. Ač jsem vyrůstala v totalitní době, za mnohé jsem vděčná, za mnohé děkuji. Za kvalitnější a levnější potraviny, za funkční a velmi pěkné hračky, poctivou zmrzlinu, pěkně vypracované knížky, které mi tatínek s velkou láskou kupoval s nadějí, že k nim získám stejně pěkný vztah, jako má on celý život. Lásku ke knihám jsem získala nějak přirozeně, nikdo mě ke čtení nutit nemusel. No žádná lákadla v podobě počítačů, televizí a já nevím, čeho všeho ještě, nebyla, ale nijak mi to neuškodilo. Nepřipadám si nijak zaostalá, ba řekla bych spíše naopak.
Když pozoruji dnešní mladé lidi, sice umí bezvadně ovládat mobilní telefon, ale jinak z nich lítají sprostá slova, jako z kulometu, neumějí stát, pořádně chodit, neumějí mluvit, vyjadřovat se, chovat se, co vlastně umí?
Mám ráda řeku
Boží mlýny
KRÁSNÉ JE VLASTNĚ VŠECHNO, NA CO SE DÍVÁME S LÁSKOU. CHRISTIAN MORGENSTERN
VÍCE CITÁTŮ NA DIETY-RECEPTY
VÍCE CITÁTŮ NA DIETY-RECEPTY
čtvrtek 2. května 2013
Svatobor
Může to být jméno českého knížete, mužské křestní jméno, Františkem Palackým založený spolek na podporu českých spisovatelů, také bývalá obec nebo…
Vrchol Šumavského podhůří poblíž Sušice ve výšce 845 m a stejnojmenná rozhledna. Původně staré sídliště pohanských předků a místo náboženských obřadů.
Kdo chce mít dobrý rozhled do kraje, musí vystoupat někam výš. Třeba na rozhlednu.
Svatobor výšce necelých 30 metrů poskytne úžasný pohled do okolní krajiny, vše jako na dlani. Vypíná se vysoko nad Sušicí, je její dominantou. Rozhledna je opředena pověstí o hodné Odolence.
Kdo se chce pokochat klidnou krajinou v povodí Otavy, kdo chce potěšit svoje smysly a protáhnout tělo, ten ať neváhá a pokud ještě vyjde 182 schodů na vrch rozhledny, nebude litovat.
Z rozhledny se lze kochat naší krajinou a krajinou sousedů. Zalesněné vrcholy Velkého Javoru na německém území, Hrad Kašperk, dohlédneme také na Přimdu nebo hrad Radyně u Plzně.
Dnešní rozhledna není původní, ta první zde stála již na konci 19. století, ale pod náporem turistů, kteří si ji velmi oblíbili, se začala naklánět až o 170 cm, a tak byla zbořena a vystavěna v roce 1934 nová. K ní přibyla o dva roky později chata, která dnes nabízí ubytování i občerstvení.
Svatobor mám moc ráda. Když jsme jezdívali ze Sušice nebo do Sušice, jako malá jsem z auta Svatobor pozorovala. Protože se cestou k Sušici hodně stáčí cesta, máte pocit, že rozhledna je pořád s vámi, jedete a rozhledna je tu pořád. Měla jsem moc ráda ten pohled.
Ke Svatoboru mě bral tatínek sáňkovat, byly to vzácné chvíle, a proto na ně moc ráda vzpomínám. Vzpomínám na všechno. Chvíle u řeky Otavy, hledání zbytků, vodou omletého skla, protože sklářství má u nás velkou tradici, hrátky u řeky Vydry a nekonečně hluboké a voňavé okolní lesy.
Čím déle jsem pryč, čím dál jsem, tím více vzpomínám. Osud tomu chtěl, abych žila po dlouhou dobu daleko od rodného města, rodného kraje. Tím více se těším, až se tam vrátím, těším se.
Člověk na cestě
Úcta k životu
Vrchol Šumavského podhůří poblíž Sušice ve výšce 845 m a stejnojmenná rozhledna. Původně staré sídliště pohanských předků a místo náboženských obřadů.
Kdo chce mít dobrý rozhled do kraje, musí vystoupat někam výš. Třeba na rozhlednu.
Svatobor výšce necelých 30 metrů poskytne úžasný pohled do okolní krajiny, vše jako na dlani. Vypíná se vysoko nad Sušicí, je její dominantou. Rozhledna je opředena pověstí o hodné Odolence.
Kdo se chce pokochat klidnou krajinou v povodí Otavy, kdo chce potěšit svoje smysly a protáhnout tělo, ten ať neváhá a pokud ještě vyjde 182 schodů na vrch rozhledny, nebude litovat.
Z rozhledny se lze kochat naší krajinou a krajinou sousedů. Zalesněné vrcholy Velkého Javoru na německém území, Hrad Kašperk, dohlédneme také na Přimdu nebo hrad Radyně u Plzně.
Dnešní rozhledna není původní, ta první zde stála již na konci 19. století, ale pod náporem turistů, kteří si ji velmi oblíbili, se začala naklánět až o 170 cm, a tak byla zbořena a vystavěna v roce 1934 nová. K ní přibyla o dva roky později chata, která dnes nabízí ubytování i občerstvení.
Svatobor mám moc ráda. Když jsme jezdívali ze Sušice nebo do Sušice, jako malá jsem z auta Svatobor pozorovala. Protože se cestou k Sušici hodně stáčí cesta, máte pocit, že rozhledna je pořád s vámi, jedete a rozhledna je tu pořád. Měla jsem moc ráda ten pohled.
Ke Svatoboru mě bral tatínek sáňkovat, byly to vzácné chvíle, a proto na ně moc ráda vzpomínám. Vzpomínám na všechno. Chvíle u řeky Otavy, hledání zbytků, vodou omletého skla, protože sklářství má u nás velkou tradici, hrátky u řeky Vydry a nekonečně hluboké a voňavé okolní lesy.
Čím déle jsem pryč, čím dál jsem, tím více vzpomínám. Osud tomu chtěl, abych žila po dlouhou dobu daleko od rodného města, rodného kraje. Tím více se těším, až se tam vrátím, těším se.
Člověk na cestě
Úcta k životu
středa 24. dubna 2013
Moje krásné město
Bývá nazýváno bránou, ale také křižovatkou Šumavy. Půvabné městečko, bývalé královské, rozprostírajíc se po obou březích krásné zlatonosné řeky Otavy. Sušice, město bohaté historie, překrásných výhledů do okolního kraje, českého i německého. Kraj opředený mýty, jež lákají dodnes.
Město založil, v roce 1273, český král Přemysl Otakar II, zvaný též železný nebo také zlatý král.
Sušice, to je slunečné prostorné náměstí, dnes náměstí Svobody, jemuž dominuje renesanční radnice. Z pohledu památkářů jde o jednu z nejvýznamnějších radnic u nás. No především je opravdu krásná, také díky radniční věži, která dává návštěvníkům pěkný pohled na celé náměstí a do okolí. Je běžně přístupna, a protože chůze do schodů se považuje za jednu z nejzdravějších a také nejúčinnějších pro formování postavy, tak by člověk udělal chybu, pokud by na věž nevystoupal a nepohroužil se na chvíli do klidu, pozorujíc okolní krajinu a ruch sušického náměstí.
Před radnicí je kašna, ta starší, protože v Sušici bývaly kdysi kašny dvě, to už dnes málokdo ví. Dnešní kašna před radnicí procházela několika podobami, v jednu dobu ji chránilo dřevěné obednění a dnes stojí u kašny majestátný vzrostlý strom, jenž je českým symbolem. Je to lípa.
Poblíž kašny v dlažbě leží mezi ostatními kameny, pověstmi opředený kámen, trochu větší a vystouplejší. Podle pověsti se na tomto místě zabil pádem z koně zámecký pán, který, spěchajíce na námluvy, štval tuze svého koně, který klopýtl právě o vystouplý kámen nacházející se poblíž kašny. Od té doby se v noci zjevoval a strašil místní obyvatele až do doby, než odvážný zvoník sebral strašícímu pohřební rubáš. Duch prý ještě odvážlivce pronásledoval, ale nakonec se rozpadl v prach. Zůstal jen kámen, o němž se praví, že není radno jej překročit. Kdo to udělá, toho prý neštěstí potká již brzy.
No ať už někdo věří na legendy nebo ne, provázejí nás od věků. Dříve lidé legendami žili, protože neměli nic jiného. Byli mnohem pokornější a báli se páchat zlo, protože věřili, že kdo páchá zlo nebo špatnosti, toho trest nemine. Legendy měli rády děti, ale i dospělí. Nebylo rádio, televize, počítače, mobilní telefony a kdoví co ještě. Lidé se scházeli, měli pospolitost a pomáhali si. Když se ukázal v jejich středu nějaký lump, dlouho nevydržel.
Dnešní doba je jiná. Vyvíjíme se, přirozeně, chod dějin nikdo nezastaví. Žel bohu pro nás, že se postupně čím dál tím více vytrácí lidská soudržnost, pospolitost, ochota pomoci i ochota naslouchat. Že si kdejaký lump může dělat, co se mu zachce a všechno mu projde, kdy vyčůraný nenasyta se má pořád dobře a hodný dobrák pořád špatně. Zlým mnohdy všechno prochází a hodným se nedaří. Asi proto, že nemají ten „žaludek“. Synonymem slova hodný je dnes blbec. Není divu.
Mám pocit, jakoby ty pověstné „boží mlýny“ někdy mlely hodně, ale hodně pomalu, že se snad občas zastaví a spravedlnost, že je slepá. Už si tak nejsem jista výrokem, který jsem v dětství slýchávala docela často, že ty boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nevím, ráda bych byla optimističtější.
Ale moje město pořád žije a stále dýchá atmosférou dávných zašlých časů i těch nedávných časů, kdy jsem si tam hrála v uličkách s řadou dřevěných domků, na jejichž místech se dnes tyčí panelové domy. No i to je realita. Přišli lidé, kteří si mysleli, že to takhle bude lepší, pošlapali a zneuctili místa předků. Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště, sídliště, dnes supermarkety a co dál…to až naši potomci zase zhodnotí.
Jen jestli bude co, a jestli je to vůbec ještě bude zajímat?
Věřím, chci věřit, že se pár takových v každé době najde.
Mám ráda řeku
Velký strach lze zakrýt odvahou
Tajemství zdraví a úspěchu v každém z nás
Město založil, v roce 1273, český král Přemysl Otakar II, zvaný též železný nebo také zlatý král.
Sušice, to je slunečné prostorné náměstí, dnes náměstí Svobody, jemuž dominuje renesanční radnice. Z pohledu památkářů jde o jednu z nejvýznamnějších radnic u nás. No především je opravdu krásná, také díky radniční věži, která dává návštěvníkům pěkný pohled na celé náměstí a do okolí. Je běžně přístupna, a protože chůze do schodů se považuje za jednu z nejzdravějších a také nejúčinnějších pro formování postavy, tak by člověk udělal chybu, pokud by na věž nevystoupal a nepohroužil se na chvíli do klidu, pozorujíc okolní krajinu a ruch sušického náměstí.
Před radnicí je kašna, ta starší, protože v Sušici bývaly kdysi kašny dvě, to už dnes málokdo ví. Dnešní kašna před radnicí procházela několika podobami, v jednu dobu ji chránilo dřevěné obednění a dnes stojí u kašny majestátný vzrostlý strom, jenž je českým symbolem. Je to lípa.
Poblíž kašny v dlažbě leží mezi ostatními kameny, pověstmi opředený kámen, trochu větší a vystouplejší. Podle pověsti se na tomto místě zabil pádem z koně zámecký pán, který, spěchajíce na námluvy, štval tuze svého koně, který klopýtl právě o vystouplý kámen nacházející se poblíž kašny. Od té doby se v noci zjevoval a strašil místní obyvatele až do doby, než odvážný zvoník sebral strašícímu pohřební rubáš. Duch prý ještě odvážlivce pronásledoval, ale nakonec se rozpadl v prach. Zůstal jen kámen, o němž se praví, že není radno jej překročit. Kdo to udělá, toho prý neštěstí potká již brzy.
No ať už někdo věří na legendy nebo ne, provázejí nás od věků. Dříve lidé legendami žili, protože neměli nic jiného. Byli mnohem pokornější a báli se páchat zlo, protože věřili, že kdo páchá zlo nebo špatnosti, toho trest nemine. Legendy měli rády děti, ale i dospělí. Nebylo rádio, televize, počítače, mobilní telefony a kdoví co ještě. Lidé se scházeli, měli pospolitost a pomáhali si. Když se ukázal v jejich středu nějaký lump, dlouho nevydržel.
Dnešní doba je jiná. Vyvíjíme se, přirozeně, chod dějin nikdo nezastaví. Žel bohu pro nás, že se postupně čím dál tím více vytrácí lidská soudržnost, pospolitost, ochota pomoci i ochota naslouchat. Že si kdejaký lump může dělat, co se mu zachce a všechno mu projde, kdy vyčůraný nenasyta se má pořád dobře a hodný dobrák pořád špatně. Zlým mnohdy všechno prochází a hodným se nedaří. Asi proto, že nemají ten „žaludek“. Synonymem slova hodný je dnes blbec. Není divu.
Mám pocit, jakoby ty pověstné „boží mlýny“ někdy mlely hodně, ale hodně pomalu, že se snad občas zastaví a spravedlnost, že je slepá. Už si tak nejsem jista výrokem, který jsem v dětství slýchávala docela často, že ty boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nevím, ráda bych byla optimističtější.
Ale moje město pořád žije a stále dýchá atmosférou dávných zašlých časů i těch nedávných časů, kdy jsem si tam hrála v uličkách s řadou dřevěných domků, na jejichž místech se dnes tyčí panelové domy. No i to je realita. Přišli lidé, kteří si mysleli, že to takhle bude lepší, pošlapali a zneuctili místa předků. Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště, sídliště, dnes supermarkety a co dál…to až naši potomci zase zhodnotí.
Jen jestli bude co, a jestli je to vůbec ještě bude zajímat?
Věřím, chci věřit, že se pár takových v každé době najde.
Mám ráda řeku
Velký strach lze zakrýt odvahou
Tajemství zdraví a úspěchu v každém z nás
středa 10. dubna 2013
Když ti život náhle ztěžkne, nemáš sílu kráčet dál, vzpomeň přec na chvíle pěkné, jež ti život daroval. Najdi v sobě novou sílu, na zázraky nečekej, jenom v sobě najdeš víru, na kolena nepadej. Život plyne jako řeka, rozbouřená vybírá svou daň, tu zas v tichosti si šumí, smývá z našich duší žal. Sejdi k řece, seď tam tiše, užij si tu vzácnou chvíli, nech promluvit svoje srdce, tvoje duše zase sílí.
pondělí 8. dubna 2013
Dokonalé dílo přírody
Kdo vymyslel tak krásný a poetický název a podle čeho, to se přesně už asi nedovíme. Variant je více, ale to snad ani není tak důležité. Toto zalesněné pohoří není výstižnějšího názvu.
Ten, kdo zavítal vícekrát na Šumavu, jistě zažil ten krásný pocit, když se rozšumí lesy, z klidu a bezvětrna se začne les rozechvívat a rozehrávat v krásnou melodii. Příroda vítá a odměňuje svoje věrné návštěvníky i obyvatele.
V zimě je Šumava na dlouho zahalena do hustých sněhových peřin, které chrání, co má být na zimu skryto. Všechno jakoby utichá, ale jen zdánlivě, Šumava žije pořád.
Jen pomalu se probouzí ze zimního spánku. Prvním poselstvím jara je fialový květ něžné dřípatky, který rozkvétá na slunečném místě vedle tající sněhové závěje jako zvoneček odcházející zimy.
Létu zase velí lilie zlatohlavá a hořce, vzácné modřence a také arnika. Stráně dostanou jemný fialový nádech, to vřes už voní do dálky. Pomalu dozrávají jeřabiny, do dálky svítí bobulky a lákají ptactvo.
Na loukách u lesa se v klidu pasou srnky, ale při sebemenším nebezpečí prchají do lesa. Stejně tak zajíci ukrytí v trávě.
Příroda si hraje svojí melodii a pro toho, kdo je přítomen, vydává ty nejhezčí zvuky a vůně, jaké si člověk umí představit. Všechno je sladěné, všechno má svůj smysl a řád.
Stromy se lehce pohybují větrem a jsou bezpečným úkrytem lesní zvěři. Mech vytváří krásné koberce, člověk jakoby místy našlapoval do peřin. Dobrý pozorovatel si všimne hub, voňavé ozdoby lesa.
Všudypřítomné jsou obrovské kameny, které se někdy spojí v malé skály a jindy jsou kameny osamocené, jakoby rozseté po lese. Jak se tam dostaly a jak dlouho les zdobí? To není v tu chvíli důležité, i když je člověk dojat určitou majestátností, tajemností a krásou zároveň.
Místy si potoky razí svoji cestu, voda zurčí a přelévá se přes kameny, je průzračná a chladná, do dálky voní obrovské listy blatouchů. Vše se krásně zelená.
Po krajině jsou rozseté chaloupky, jako bochánky mezi loukami, lesy a pastvinami. Zvířata se tiše pasou a chvílemi nachází klid ve stínu stromů.
Šumava odjakživa žila lesem a přírodou vůbec. Celá pokolení tu byla živa z lesa. Těžilo se dřevo a na pastvinách se pásl skot i ovce. Život tu byl odjakživa drsný, lidé tomu dávno přivykli. Věděli dobře, že jim Šumava poskytne také mnoho ze svého bohatství a navíc, ti lidé tam byli rádi, byli tam doma.
I když se mnohé změnilo od starých časů, Šumava zůstává stejná. Krásná i něžná, divoká i podmanivá. Věrná tomu, kdo si váží přírody a ticha. Nejeden umělec se nechal inspirovat krásnou Šumavou. Karel Klostermann, Adalbert Stifter, Josef Mánes nebo Julius Mařák, ale i jiní mnozí.
Znovu a znovu se rozšumí lesy jako poděkování všem, kteří v dobrém úmyslu vstoupí.
Ten, kdo zavítal vícekrát na Šumavu, jistě zažil ten krásný pocit, když se rozšumí lesy, z klidu a bezvětrna se začne les rozechvívat a rozehrávat v krásnou melodii. Příroda vítá a odměňuje svoje věrné návštěvníky i obyvatele.
V zimě je Šumava na dlouho zahalena do hustých sněhových peřin, které chrání, co má být na zimu skryto. Všechno jakoby utichá, ale jen zdánlivě, Šumava žije pořád.
Jen pomalu se probouzí ze zimního spánku. Prvním poselstvím jara je fialový květ něžné dřípatky, který rozkvétá na slunečném místě vedle tající sněhové závěje jako zvoneček odcházející zimy.
Létu zase velí lilie zlatohlavá a hořce, vzácné modřence a také arnika. Stráně dostanou jemný fialový nádech, to vřes už voní do dálky. Pomalu dozrávají jeřabiny, do dálky svítí bobulky a lákají ptactvo.
Na loukách u lesa se v klidu pasou srnky, ale při sebemenším nebezpečí prchají do lesa. Stejně tak zajíci ukrytí v trávě.
Příroda si hraje svojí melodii a pro toho, kdo je přítomen, vydává ty nejhezčí zvuky a vůně, jaké si člověk umí představit. Všechno je sladěné, všechno má svůj smysl a řád.
Stromy se lehce pohybují větrem a jsou bezpečným úkrytem lesní zvěři. Mech vytváří krásné koberce, člověk jakoby místy našlapoval do peřin. Dobrý pozorovatel si všimne hub, voňavé ozdoby lesa.
Všudypřítomné jsou obrovské kameny, které se někdy spojí v malé skály a jindy jsou kameny osamocené, jakoby rozseté po lese. Jak se tam dostaly a jak dlouho les zdobí? To není v tu chvíli důležité, i když je člověk dojat určitou majestátností, tajemností a krásou zároveň.
Místy si potoky razí svoji cestu, voda zurčí a přelévá se přes kameny, je průzračná a chladná, do dálky voní obrovské listy blatouchů. Vše se krásně zelená.
Po krajině jsou rozseté chaloupky, jako bochánky mezi loukami, lesy a pastvinami. Zvířata se tiše pasou a chvílemi nachází klid ve stínu stromů.
Šumava odjakživa žila lesem a přírodou vůbec. Celá pokolení tu byla živa z lesa. Těžilo se dřevo a na pastvinách se pásl skot i ovce. Život tu byl odjakživa drsný, lidé tomu dávno přivykli. Věděli dobře, že jim Šumava poskytne také mnoho ze svého bohatství a navíc, ti lidé tam byli rádi, byli tam doma.
I když se mnohé změnilo od starých časů, Šumava zůstává stejná. Krásná i něžná, divoká i podmanivá. Věrná tomu, kdo si váží přírody a ticha. Nejeden umělec se nechal inspirovat krásnou Šumavou. Karel Klostermann, Adalbert Stifter, Josef Mánes nebo Julius Mařák, ale i jiní mnozí.
Znovu a znovu se rozšumí lesy jako poděkování všem, kteří v dobrém úmyslu vstoupí.
Okamžik ve věčnosti
Život je vzácný okamžik, ale pomíjivý.Je to malý interval ve věčnosti.
Sdílíme-li s láskou, péčí a lehkým srdcem,
vytvoříme si vzájemně hojnost a rozdáváme si radost.
A pak měl tento okamžik cenu.
středa 3. dubna 2013
Ticho a tiché rozhovory
Ticho - krásná kniha od Susan Cainové, lék, nejhezčí hudba, čas rozjímání, uvědomění si sebe sama, čas pro vnitřní meditaci a uspořádání myšlenek, znovunabytí sil, aby člověk mohl pokračovat dál.
Ticho je pro mě Šumava. Moje rodné místo, není pro mě hezčího na zemi. Kdekoliv jsem byla, srovnávala jsem. Nemohla jsem si pomoci. Jsou hezká místa, ale žádné nemá pro mne duši.
Miluji les a řeku, krásnou přírodní zeleň. Zvuk vody. Ráda sedávám u řeky a poslouchám její hukot. Zurčení vody přehluší okolní svět a člověk se ocitá v tichu, klidu a míru. Může se zcela oddat svým myšlenkám. Stejně tak když vejde do hlubokého lesa. Opatrně našlapuje na mech, občas zapraskají větvičky pod nohama, ptáci vesele švitoří v korunách stromů. Zdáli se ozývá kukačka a ťukání datla.
Šumava je pro mě ztělesněním všeho. Krásy, ticha, radosti i smutku, protože obojí do života patří. Když člověk nepozná smutek, nedokáže se radovat. Když nezažije bouři, netěší se ze slunce.
U nás doma jsem opravdu šťastná. Sebelepší lázně nedají ten pocit klidu a vyrovnanosti. Každé místečko, každý kout dýchá atmosférou minulých časů. Jsou to místa, kde jsem se narodila, batolila, rostla a dospěla. Místo krásných setkání a vzpomínek na báječné lidi. Stovky hodin dřiny, úsilí a potu. Zavřu oči a vidím tatínka s kosou, jak seče trávník, pomalu kousek po kousku, žádný řev sekačky. Tělo má prací zocelené a v sobě klid. Je také šťastný. Místo, které si zamiloval na první pohled. Obětoval mu vše. Jeho třetí dítě, jak říkával s oblibou.
Lidské dítě si rodič hýčká, léta se stará, vychovává a pak se třeba dožije zklamání, kterého by byl nejraději ušetřen, ale není. Život už je takový. Taková chaloupka si tam stojí a tiše čeká, až zarachotí klíč v zámku, otevřou se dveře a lidská noha vstoupí. Přišel život. Otvírají se okna a na chladné stěny začnou dopadat první hřejivé paprsky slunce. Chaloupka ožívá, těší se z každých kroků a známých hlasů. Těší se po delším čase přítomností člověka, nic však nevyčítá, nemračí se, jak to dělávají lidé, ba naopak. Z každé stěny, z každého kamene a trámu sálá vlídnost.
Procházím pokoji a vzpomínám, jak to kdysi bylo. Všechno se mi zdá menší, ale není. To já jsem vyrostla. Chaloupka je ještě útulnější, než kdy dřív. Dívám se na starodávné hrnky na krbu a vzpomínám, kdo z nich pil. Moje zraky spočinou na místě, kde odpočíval tatínek po těžké práci. Na stěně visí obraz Ježíše. Trochu jsem se ho bála a přitom stále přitahoval mé zraky. Kdekoliv se člověk v místnosti pohnul, tam byly jeho oči.
Všechno má své místo, všechno tak krásně voní. Sedím u krbu a až po letech obdivuji tatínkovu práci, bytelná křesla a stůl. Jako by to bylo včera. Tatínkovy ruce jsou vidět všude. Mihají se vzpomínky. Vzpomínky na dětství, které si už snad dnešní děti ani neumí představit nebo ani nechtějí? Bez televize, počítačů a mobilních telefonů.
Je mnoho důvodů, proč jsem tam šťastná, ale je jeden zásadní. Moje maminka nežije už 32 let. Pořád mi chybí. Tam jsem s ní. Tam jí cítím a vidím. Její prádlo je pořád stejně voňavé. Chodím stejnými místy, sedím na stejné židli, dýchám tentýž vzduch a nechávám se hladit paprsky slunce. Vidím maminku v oblíbeném lehátku. Bůhví, co se jí honí hlavou, o čem sní. Chtěla bych jí říct, že mám báječného muže a krásné děti a… chtěla bych jí říct to, co jsem nikdy nemohla. Sedám si na starý trám a těším se na západ slunce. Bohatýrská zlatá koule se jen pomalu snáší, než se úplně schová. Den pomalu končí, ale pro nás teprve začal. Máme si toho s maminkou tolik co říct.
Bude líp
Tichý Mojžíš
Se zumbou přijdou tuk i nemoci na buben
Ticho je pro mě Šumava. Moje rodné místo, není pro mě hezčího na zemi. Kdekoliv jsem byla, srovnávala jsem. Nemohla jsem si pomoci. Jsou hezká místa, ale žádné nemá pro mne duši.
Miluji les a řeku, krásnou přírodní zeleň. Zvuk vody. Ráda sedávám u řeky a poslouchám její hukot. Zurčení vody přehluší okolní svět a člověk se ocitá v tichu, klidu a míru. Může se zcela oddat svým myšlenkám. Stejně tak když vejde do hlubokého lesa. Opatrně našlapuje na mech, občas zapraskají větvičky pod nohama, ptáci vesele švitoří v korunách stromů. Zdáli se ozývá kukačka a ťukání datla.
Šumava je pro mě ztělesněním všeho. Krásy, ticha, radosti i smutku, protože obojí do života patří. Když člověk nepozná smutek, nedokáže se radovat. Když nezažije bouři, netěší se ze slunce.
U nás doma jsem opravdu šťastná. Sebelepší lázně nedají ten pocit klidu a vyrovnanosti. Každé místečko, každý kout dýchá atmosférou minulých časů. Jsou to místa, kde jsem se narodila, batolila, rostla a dospěla. Místo krásných setkání a vzpomínek na báječné lidi. Stovky hodin dřiny, úsilí a potu. Zavřu oči a vidím tatínka s kosou, jak seče trávník, pomalu kousek po kousku, žádný řev sekačky. Tělo má prací zocelené a v sobě klid. Je také šťastný. Místo, které si zamiloval na první pohled. Obětoval mu vše. Jeho třetí dítě, jak říkával s oblibou.
Lidské dítě si rodič hýčká, léta se stará, vychovává a pak se třeba dožije zklamání, kterého by byl nejraději ušetřen, ale není. Život už je takový. Taková chaloupka si tam stojí a tiše čeká, až zarachotí klíč v zámku, otevřou se dveře a lidská noha vstoupí. Přišel život. Otvírají se okna a na chladné stěny začnou dopadat první hřejivé paprsky slunce. Chaloupka ožívá, těší se z každých kroků a známých hlasů. Těší se po delším čase přítomností člověka, nic však nevyčítá, nemračí se, jak to dělávají lidé, ba naopak. Z každé stěny, z každého kamene a trámu sálá vlídnost.
Procházím pokoji a vzpomínám, jak to kdysi bylo. Všechno se mi zdá menší, ale není. To já jsem vyrostla. Chaloupka je ještě útulnější, než kdy dřív. Dívám se na starodávné hrnky na krbu a vzpomínám, kdo z nich pil. Moje zraky spočinou na místě, kde odpočíval tatínek po těžké práci. Na stěně visí obraz Ježíše. Trochu jsem se ho bála a přitom stále přitahoval mé zraky. Kdekoliv se člověk v místnosti pohnul, tam byly jeho oči.
Všechno má své místo, všechno tak krásně voní. Sedím u krbu a až po letech obdivuji tatínkovu práci, bytelná křesla a stůl. Jako by to bylo včera. Tatínkovy ruce jsou vidět všude. Mihají se vzpomínky. Vzpomínky na dětství, které si už snad dnešní děti ani neumí představit nebo ani nechtějí? Bez televize, počítačů a mobilních telefonů.
Je mnoho důvodů, proč jsem tam šťastná, ale je jeden zásadní. Moje maminka nežije už 32 let. Pořád mi chybí. Tam jsem s ní. Tam jí cítím a vidím. Její prádlo je pořád stejně voňavé. Chodím stejnými místy, sedím na stejné židli, dýchám tentýž vzduch a nechávám se hladit paprsky slunce. Vidím maminku v oblíbeném lehátku. Bůhví, co se jí honí hlavou, o čem sní. Chtěla bych jí říct, že mám báječného muže a krásné děti a… chtěla bych jí říct to, co jsem nikdy nemohla. Sedám si na starý trám a těším se na západ slunce. Bohatýrská zlatá koule se jen pomalu snáší, než se úplně schová. Den pomalu končí, ale pro nás teprve začal. Máme si toho s maminkou tolik co říct.
Tichý Mojžíš
Se zumbou přijdou tuk i nemoci na buben
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)